Revoluce mezistátních transferů

09.04.2015 22:32

Jednotný sociální systém v Evropě je podle mého názoru těžko představitelná věc, chtělo by se říci utopie, bez zavedení obrovských mezistátních transferů. Každý stát by měl svým občanům garantovat sociální zabezpečení nejen podle národních historických zvyklostí, ale také dle ekonomické síly země, tedy schopnosti dlouhodobě ufinancovat systém.

V Evropě máme vedle štědrého severského modelu více individualizovaný model anglosaský, dále kontinentální (v Německu zreformovaný) a jihoevropský. Každý systém nabízí jiné pohodlí. Zatímco německý sociální systém vyplácí starobní důchody jen na úrovni 48 procent průměrné mzdy v Německu, řecký stát přes proklamované úspory vyplácí starobní důchody stále v průměru okolo 80 procent průměrné mzdy. Německý důchodce si od státu přijde na průměrných 734 eur měsíčně, zatímco řecký důchodce dostane 959 eur. Před rokem 2012 mohly řecké matky odejít na starobní důchod už v 55 letech a muži v 60, zatímco Němci až v 63 letech. Řecký důchodový systém spolyká ročně 18 procent domácího produktu (HDP), v Evropě 13 procent v průměru a v Německu 12 procent.

Rozdíly a spravedlivost
 

Příklad řeckých a německých důchodů zjednodušeně ilustruje panující rozdíly v nastavení sociálních systémů v Evropě. Může pak německý občan považovat rozdíly mezi sociálními systémy za ospravedlnitelné, neřku-li spravedlivé? Proč se má zaměstnanec s dvojnásobnou produktivitou práce spokojit s nižší penzí, ačkoliv i na daních a odvodech zaplatí více? Solidarita možná funguje „mezi svými“, ale hůře se prosazuje na mezinárodní úrovni. Navíc Němci mohou mít pocit, že solidární už byli dost – například po připojení východního Německa či při záchraně Řecka v roce 2012. A nejsou to jen Němci, kteří chtějí, aby i ostatní v eurozóně platili své „účty“. Tvrdý postoj vůči Řecku zaujímají také Španělé, Irové či Finové. 
 
Udržet sociální smír vyžaduje, aby valná část společnosti měla pocit, že přerozdělování má smysl a je ospravedlnitelné (spravedlivé nebude asi nikdy). Neumím si představit, že by evropské státy byly schopné se domluvit na nějakém společném sociálním systému. Vzhledem ke stále velkým rozdílům v ekonomické a životní úrovni zemí by to vyžadovalo obrovské přerozdělování a následně pečlivou kontrolu výdajů. Budou se v Evropě vychovávat novodobí Jánošíci, nebo se pro záchranu eurozóny bude muset nakonec zavést plnohodnotná fiskální unie à la USA?
 
 
Zpět