Velkým šokem ze sekulární stagnace

21.04.2015 09:35

Ani po sedmi letech od globální finanční krize se ekonomikám Evropské měnové unie (EMU) nedaří nastartovat solidní ekonomický růst, který by přinesl úlevu nezaměstnaným a odvrátil hrozbu deflace. Zhruba polovina členských zemí EMU ještě nepřekonala pokles produkce z dob recese a stále se pohybuje pod předkrizovou úrovní z konce roku 2008.
Kapacity v průmyslu nejsou ani zdaleka vytíženy a procento jejich využití je stále nižší než před krizí. Soukromé investice se v EMU propadly během krize téměř o jednu pětinu ve srovnání s úrovní v roce 2007 – v periferních státech eurozóny dokonce o 30 až 60 procent.
Ani spotřeba domácností se nevrátila na předkrizové úrovně, přestože jejich důvěra se trochu zvýšila. A inflace, která po krátké epizodě oživení začala již v průběhu roku 2012 znovu klesat, byla dotlačena náhlým propadem cen ropy na historická minima z roku 2009.


Situace Evropy

 
Právě obava z pokračujícího poklesu cen neboli deflace přinutila Evropskou centrální banku (ECB) k přijetí dříve odmítaného opatření – nákupu státních dluhopisů. Boj ECB s nebezpečím deflace ale odvádí pozornost od skutečného problému evropských ekonomik – neschopnosti generovat dostatečně silný ekonomický růst, který by přinesl potřebný počet volných pracovních míst, zajistil by růst pracovních příjmů a následně i spotřeby a investic.
Deflace je podle mne jen průvodním jevem slabé ekonomické výkonnosti EMU. Všechny zmíněné jevy, a nejen ty, naznačují, že Evropa čelí širšímu problému – sekulární (mezigenerační) stagnaci. Obrazně řečeno, situaci, kdy ekonomika nemá sílu se pořádně nadechnout k rychlejšímu růstu, který by významnému počtu nezaměstnaným dal trvalou práci a zlomil by „špatnou náladu ve společnosti“.
Ekonomika eurozóny sice dostává výjimečnou podporu v oblasti měnové politiky, tedy záporná depozitní sazba ECB nebo již měsíc probíhající nákupy státních dluhopisů členských zemí EMU, ale není schopná se nadechnout k růstu. Situaci komplikují takzvané strukturální problémy, například v podobě rychle stárnoucího obyvatelstva či zvýšení podílů investic s malou kapitálovou náročností.


Nedostatečná důvěra v budoucnost


Existuje cesta ven ze sekulární stagnace? Ano, ale není snadná. Z prokletí sekulární stagnace může ekonomiku dostat jen velký šok. Cílem takového šoku je vyvolat v domácnostech a firmách změnu v očekávání a následně i v chování. Zdrojem takového šoku může být prudké oslabení eura, kterého jsme svědky.
Nejde jen o podporu vývozně orientovaných zemí eurozóny – především Německa –, ale i o vyvolání změn v očekáváních. Slabé euro je synonymem vyšších cen dovozů a následně i tuzemské inflace. Svá inflační očekávání nezmění jen domácnosti, ale i firmy, které ve slabém euru uvidí příležitost k expanzi. Začnou opět investovat. Domácnosti přestanou odkládat spotřebu, budou utrácet, zpočátku především z nahromaděných úspor.
Z oslabení eura budou mít prospěch i firmy a ekonomiky orientované více na vnitřní trh eurozóny. Slabé euro znevýhodní dovozy ze zemí mimo eurozónu a přeorientuje poptávku na její vnitřní trh. To je ale jen řešení akutního problému – nedostatečné poptávky. Řešit se ale musí i strukturální problémy – administrativní zátěž podnikání, regulace, přetrvávající překážky jednotného trhu, fiskální unie ano, či ne či stárnutí obyvatel.
Podle mého názoru není problém „chudokrevné Evropy“ v přebytku úspor nad investicemi, jak tvrdí bývalý šéf Fed Ben Bernanke, ale v poškozené struktuře ekonomik, ve výjimečné míře nejistoty a nedostatečné důvěře v budoucnost.

Vyšlo jako příspěvek v DEBATĚ Jana Macháčka. Celý text najdete zde:

http://ceskapozice.lidovky.cz/debata-jana-machacka-ma-makroekonomika-budoucnost-f7y-/debata-jana-machacka.aspx?c=A150415_103755_machackova-debata_lube

 

Zpět